Struktura a vliv dezinformačního ekosystému
V posledních šesti letech čelí Západ hrozbě, která se do roku 2014 zdála být minulostí. Obnovená konfrontace s Kremlem se projevuje nejen v diplomatické, ekonomické a vojenské rovině, ale možná nejvíce v rovině informační. Mediální ekosystém kontrolovaný a inspirovaný Kremlem chrlí dennodenně tisíce dezinformací skrze stovky kanálů zacílených na miliony lidí; dezinformace, které oslabují a destabilizují Západ, prohlubují problémy inherentní v zemích v Euroatlantickém prostoru a zneužívají rozpory a pnutí v jednotlivých společnostech. Přístup k informační agresi může často připomínat propagandu KGB, nicméně nástroje digitálního věku dodávají tomuto druhu agrese zcela novou sílu.
Přestože nejvíc pozornosti se v posledních letech dostává sféře digitální, ony informační “kobercové nálety” stále ovlivňují i offline prostor. Dezinformace zacilují na každou rovinu informačního prostoru: tradiční média, politické i názorové vůdce, akademii i expertní komunitu.
A cíle dezinformací tomuto tlaku často podléhají. Jak v Evropě, tak v Americe vidíme mnohé příklady, kdy vysoko postavení politici nebo mainstreamová média opakují dezinformaci, která má původ v Rusku a byla šířená pro-kremelským ekosystémem. A jakmile se dezinformační sdělení rozšíří mimo tento kontrolovaný systém a pronikne k dalším publikům s novou legitimitou, dezinformační kampaň dosáhla jednoho ze svých hlavních cílů.
Dopadů je mnoho - vidíme dlouhodobé subversivní operace, které podlamují důvěru veřejnosti v jejich vládní instituce, v mainstreamová média, nebo v jakýkoliv jiný důvěryhodný zdroj informací, čímž se prohlubuje příkop mezi “elitami” a “lidem”. Vidíme, že ruské vlivové operace úspěšně míří na volební procesy, kde nemůžeme s jistotou vědět jak velký rozdíl tyto operace udělaly, ale můžeme vědět, že udělaly nějaký rozdíl - a především při těsných volbách a referendech, nějaký rozdíl může být tím, co rozhoduje výsledek.
A zároveň vidíme, že některé oběti dezinformací ohrožují svoje okolí na životech - ať už jde o teroristy, kteří mají pocit, že musí “chránit” ostatní před neexistujícími hrozbami; nebo o ty, kteří bojují proti vědeckým poznatkům v medicíně nebo v oblasti životního prostředí.
Hrozba dezinformací je sofistikovaná, hmatatelná, a narůstá.
Jakub je Senior Fellow v Digital Forensic Research Lab (DFRLab) think tanku Atlantic Council, pro který pracuje z České republiky. V rámci této činnosti se JK soustředí na zvyšování povědomí o pro-kremelské dezinformační kampani, a to například publikováním článků, studií, poskytováním rozhovorů a veřejných vystupování, a briefingů pro vládní úředníky a novináře po Evropě. Byl také zodpovědný za zkoumání dezinformací v Ukrainian Election Task Force (Eurasia Center, Atlantic Council). Mezi lety 2015 a 2018 pracoval pro East StratCom Task Force v Evropské Unii, v tomto týmu vedl protidezinformační aktivity. V Bruselu byl zodpovědný za kampaň EUvsDisinfo a její klíčový produkt, týdenní #DisinformationReview. Tato práce také zahrnovala briefingy a tréninky pro novináře a vládní úředníky. Předtím pracoval JK jako novinář v několika TV, tištěných, i online médiích v ČR, za svou práci byl v roce 2011 vyznamenán Novinářskou křepelkou. Vystudoval filozofii a ruský jazyk a literaturu.
V posledních šesti letech čelí Západ hrozbě, která se do roku 2014 zdála být minulostí. Obnovená konfrontace s Kremlem se projevuje nejen v diplomatické, ekonomické a vojenské rovině, ale možná nejvíce v rovině informační. Mediální ekosystém kontrolovaný a inspirovaný Kremlem chrlí dennodenně tisíce dezinformací skrze stovky kanálů zacílených na miliony lidí; dezinformace, které oslabují a destabilizují Západ, prohlubují problémy inherentní v zemích v Euroatlantickém prostoru a zneužívají rozpory a pnutí v jednotlivých společnostech. Přístup k informační agresi může často připomínat propagandu KGB, nicméně nástroje digitálního věku dodávají tomuto druhu agrese zcela novou sílu.
Přestože nejvíc pozornosti se v posledních letech dostává sféře digitální, ony informační “kobercové nálety” stále ovlivňují i offline prostor. Dezinformace zacilují na každou rovinu informačního prostoru: tradiční média, politické i názorové vůdce, akademii i expertní komunitu.
A cíle dezinformací tomuto tlaku často podléhají. Jak v Evropě, tak v Americe vidíme mnohé příklady, kdy vysoko postavení politici nebo mainstreamová média opakují dezinformaci, která má původ v Rusku a byla šířená pro-kremelským ekosystémem. A jakmile se dezinformační sdělení rozšíří mimo tento kontrolovaný systém a pronikne k dalším publikům s novou legitimitou, dezinformační kampaň dosáhla jednoho ze svých hlavních cílů.
Dopadů je mnoho - vidíme dlouhodobé subversivní operace, které podlamují důvěru veřejnosti v jejich vládní instituce, v mainstreamová média, nebo v jakýkoliv jiný důvěryhodný zdroj informací, čímž se prohlubuje příkop mezi “elitami” a “lidem”. Vidíme, že ruské vlivové operace úspěšně míří na volební procesy, kde nemůžeme s jistotou vědět jak velký rozdíl tyto operace udělaly, ale můžeme vědět, že udělaly nějaký rozdíl - a především při těsných volbách a referendech, nějaký rozdíl může být tím, co rozhoduje výsledek.
A zároveň vidíme, že některé oběti dezinformací ohrožují svoje okolí na životech - ať už jde o teroristy, kteří mají pocit, že musí “chránit” ostatní před neexistujícími hrozbami; nebo o ty, kteří bojují proti vědeckým poznatkům v medicíně nebo v oblasti životního prostředí.
Hrozba dezinformací je sofistikovaná, hmatatelná, a narůstá.
Čtyři linie obrany proti dezinformacím
Přes paralýzu a pasivitu většiny Západu existuje řada opatření, díky nimž lze s hrozbou dezinformací bojovat. Především na hranici s Ruskem je několik zemí, které mohou Evropě i Americe ukázat osvědčené zkušenosti z boje s dezinformacemi.
Ona opatření mohou být rozdělena do čtyř skupin:
1. Dokumentace hrozby. První nezbytný krok, bez kterého je téměř nemožné udělat informovaně jakýkoliv další krok; přesto ani samotné dokumentování stále není prováděné v dostatečném rozsahu a dostatečně systematicky. Nejlepšími příklady zde jsou projekty jako EUvsDisinfo, StopFake, nebo DFRLab. Přesto stále postrádáme odpovědi na některé velmi relevantní otázky: kolik informačních agresorů v informačním prostoru existuje; kolik sdělení denně šíří; skrze kolik kanálů; na kolik lidí denně dosáhnou; a kolik jich přesvědčí. I největší světová databáze současnosti (EUvsDisinfo) pokrývá jen špičku ledovce, především kvůli nedostatku zdrojů. Úroveň informační agrese by už jen na pouhý monitoring téhle nekalé činnosti vyžadovala výrazně vyšší zdroje.
2. Navyšování povědomí o hrozbě. Jakmile díky dokumentaci o hrozbě získáme přesnější znalost, můžeme před touto hrozbou varovat další publika. Je klíčové bránit publika především v rozhodovacím procesu, jako státní úředníky, a publika s potenciálem ovlivnit další publika, jako média, politiky a další osoby veřejného života. Ovšem zároveň je nutné hovořit s co největšími a nejpestřejšími publiky. Některá publika nikdy nebudou zasažená komunikací vlády, nebo mainstreamovými médii - a proto je nutné snažit se pracovat s dalšími aktéry, kteří mohou navyšovat povědomí o hrozbě například mezi teenagery, nebo mezi penzisty na venkově.
3. Oprava slabin, které agresoři využívají. Agresoři málokdy ve společnosti vytvářejí nové slabiny, častěji budou využívat slabiny, které ve společnosti už existují. Opravování takových slabin zmenší cíl informačních operací. Programy na mediální gramotnost, tlak na sociální sítě, aby zabránily manipulativním operacím, i napravování různých třecích ploch ve společnosti, ať už se týkají národnostních, etnických nebo sexuálních menšin - to vše může pomoci k tomu, aby se možný cíl pro informační operace zmenšil. Nicméně, ani toto informační agresory nezastaví, pouze je to donutí najít si jiný cíl. A proto je zcela nutné...
4. … trestat agresory. Bez ohledu na to, kolik toho o hrozbě zdokumentujeme, nakolik navýšíme povědomí o hrozbě, bez ohledu na to, kolik slabin opravíme a kolika předejdeme - agresoři se vždy přizpůsobí nové realitě. Vždycky budou hledat a nacházet nové cesty, jak dezinformaci dostat k cíli, vždycky najdou užitečné idioty, kteří jim budou pomáhat dezinformace šířit, vždycky najdou publika, která budou vůči toxickým zdrojům informací více zranitelná. Jediný způsob, jak takové agresory zastavit, je trestat je a odrazovat je od agrese. Není třeba kvůli tomu vymýšlet nová pravidla a nové zákony - v mnoha případech jde jen o využívání těch nástrojů, které už máme. Příkladem mohou sloužit především pobaltské republiky.
2. Navyšování povědomí o hrozbě. Jakmile díky dokumentaci o hrozbě získáme přesnější znalost, můžeme před touto hrozbou varovat další publika. Je klíčové bránit publika především v rozhodovacím procesu, jako státní úředníky, a publika s potenciálem ovlivnit další publika, jako média, politiky a další osoby veřejného života. Ovšem zároveň je nutné hovořit s co největšími a nejpestřejšími publiky. Některá publika nikdy nebudou zasažená komunikací vlády, nebo mainstreamovými médii - a proto je nutné snažit se pracovat s dalšími aktéry, kteří mohou navyšovat povědomí o hrozbě například mezi teenagery, nebo mezi penzisty na venkově.
3. Oprava slabin, které agresoři využívají. Agresoři málokdy ve společnosti vytvářejí nové slabiny, častěji budou využívat slabiny, které ve společnosti už existují. Opravování takových slabin zmenší cíl informačních operací. Programy na mediální gramotnost, tlak na sociální sítě, aby zabránily manipulativním operacím, i napravování různých třecích ploch ve společnosti, ať už se týkají národnostních, etnických nebo sexuálních menšin - to vše může pomoci k tomu, aby se možný cíl pro informační operace zmenšil. Nicméně, ani toto informační agresory nezastaví, pouze je to donutí najít si jiný cíl. A proto je zcela nutné...
4. … trestat agresory. Bez ohledu na to, kolik toho o hrozbě zdokumentujeme, nakolik navýšíme povědomí o hrozbě, bez ohledu na to, kolik slabin opravíme a kolika předejdeme - agresoři se vždy přizpůsobí nové realitě. Vždycky budou hledat a nacházet nové cesty, jak dezinformaci dostat k cíli, vždycky najdou užitečné idioty, kteří jim budou pomáhat dezinformace šířit, vždycky najdou publika, která budou vůči toxickým zdrojům informací více zranitelná. Jediný způsob, jak takové agresory zastavit, je trestat je a odrazovat je od agrese. Není třeba kvůli tomu vymýšlet nová pravidla a nové zákony - v mnoha případech jde jen o využívání těch nástrojů, které už máme. Příkladem mohou sloužit především pobaltské republiky.
Jakub je Senior Fellow v Digital Forensic Research Lab (DFRLab) think tanku Atlantic Council, pro který pracuje z České republiky. V rámci této činnosti se JK soustředí na zvyšování povědomí o pro-kremelské dezinformační kampani, a to například publikováním článků, studií, poskytováním rozhovorů a veřejných vystupování, a briefingů pro vládní úředníky a novináře po Evropě. Byl také zodpovědný za zkoumání dezinformací v Ukrainian Election Task Force (Eurasia Center, Atlantic Council). Mezi lety 2015 a 2018 pracoval pro East StratCom Task Force v Evropské Unii, v tomto týmu vedl protidezinformační aktivity. V Bruselu byl zodpovědný za kampaň EUvsDisinfo a její klíčový produkt, týdenní #DisinformationReview. Tato práce také zahrnovala briefingy a tréninky pro novináře a vládní úředníky. Předtím pracoval JK jako novinář v několika TV, tištěných, i online médiích v ČR, za svou práci byl v roce 2011 vyznamenán Novinářskou křepelkou. Vystudoval filozofii a ruský jazyk a literaturu.